Akupunktura (z latinského acus = jehla a pungere = píchat nebo čínského čen = kov, jehla a tiou = teplo, oheň) je prastarou prevetivní, diagnostickou a léčebnou metodou. Dlouho se předpokládalo, že pochází z Číny, dnes se spíše přikláníme k tvrzení, že docházelo k paralelnímu vývoji akupunktury na euroasijském území. Jedním z předpokladů tohoto tvrzení byl i nález „ledového muže“ Oetzi, který zemřel před 5300 lety na území dnešního Tyrolska, na jehož těle se našla tetováž odpovídající akupunkturním bodům. Při následném zkoumání patologicko - anatomického stavu mumie  vytetované akupunkturní body odpovídaly předpokládným zdravotním problémům „ledového muže“. Nejstarší z dosud nalezených jehel (vyrobených z kostí) jsou datovány do doby před 7 tisíci lety. První písemné zmínky jsou pak přisuzovány čínskému spisu Vnitřní kniha Žlutého císaře, která se datuje do období 2.-1. století před n.l. Podstatný rozmach prožívá akupunktura až ve 20.století, kdy je podrobena také západně - vědeckému zkoumání mechanismů účinku a efektivity.

V české republice se o rozvoj akupunktury zasloužili především Kajdoš a Růžička, později Barešová, Fiala. V roce 1997 byla akupunktura uznána vědeckou radou ČLK za funkční odbornost a v současné době je Česká lékařská akupunkturistická společnost šedesátou z odborných společností ČLS JEP.

Akupunktura je jen jednou ze součástí tradiční čínské (dálněvýchodní) medicíny, kde je využívána spolu s masážemi, dechovými a pohybovými cvičeními, dietetickými zásadami, meditací atd. v celostním pohledu na pacienta. Jde o harmonizační léčbu, která nejen pracuje s bioenergií zvanou tradičně čchi, ale vyžaduje i proaktivní přístup pacienta ke zdraví a životu. Filozoficky vychází z monistické teorie, která praví že svět je jeden, ale je polárně orientován. Tyto 2 protiklady – jin a jang - existují ve vzájemné rovnováze. Nemoc je pak, nerovnováhou mezi nimi, nerovnováhou mezi strukturou (jin) a pohybem, energií (jang).

Efekt akpunktury je především analgetický, homeostatický (regenerační, vegetativně normalizační), imunomodulační, psychoregulační a upravující motoriku. Přesný mechanismus účinku není zcela popsán, nicméně opírá se především o popsané mechanismy biochemické a biomechanické. Při stimulaci akupunkturního bodu, na rozdíl od stimulace mimo bod (sham akupunktura) dochází totiž k vyplavení endogenních opioidů - endorfinů, dynorfinů, enkefalinů. Dalším významným faktorem je vyplavení cholecystokininu, který má presynaptický inhibiční vliv. Uvádí se, že 10 – 15 % populace tvoří non - respondeři na akupunkturu, pravděpodobně v důsledku nízké hladiny cholecystokininu v těle. Relativně nově popsaný a v ČR detailně zdokumentovaný (práce MUDr. Stodůlkové, Zlín) je biomechanický widing, čili tah za fascii po jejím navinutí na akupunkturní jehlu. Fascie a pojivová tkáň obklopuje široké spektrum mechanoreceptorů a nocisenzorů. Widing pak prokazatelně způsobuje přestavbu pojivové tkáně a tím zejmě způsobuje déletrvající změny (zpravidla 3 a více měsíců) po provedené akupunktuře. Klinicky je dále patrný lokálně  spasmolytický účinek po uvolnění jehly.

Metoda užívá stimulaci přeně určených míst (bodů) na kůži, které vykazují zvláštnosti morfologické jako např. ztenčená epidermis, větší množství nervových zakončení, nahromadění svalových vláken, tak i biochemickofyzikální - vyšší koncentrace žírných buněk, vyšší teplota a  metabolismus, snížený ohmický odpor k preventivním, léčebným a diagnostickým účelům. Léčba je jednak kauzální u funkčních poruch, jednak symptomatická. Nejběžněji je dráždění akupunkturního bodu (AB) prováděno jehlou. Dráždění je prováděno do pocitu čchi, což je pacienty popisováno jako pocit tupého rozpínání v hloubce na jehle, případně pocit plnosti či brnění na jehle. Zvláštní pocit čchi má i terapeut, který vnímá právě „uchopení jehly“ pojivem a navinutí na fascii. Dnes se užívají nejčastěji jednorázové jehly z inertních kovů, různé síly (nejčastěji 0,1 - 0,4 mm), délky a provenience.

Stimul však zdaleka nemusí být prováděn pouze jehlou. Mezi běžně užívané formy stimulace akupunkturních bodů (AB) patří mimojiné:

Prakticky se často používá kombinace jednotlivých technik a ošetření se provádí u akutních onemocnění denně, chronická je třeba ošetřit  jednou za 1-2 týdny. Obvyklý počet sezení je 5-10 v rámci jedné kůry. Reakce na akupunkturu se projeví nejčastěji do 24 hodin po aplikaci. Po první aplikaci se však může objevit přechodné zhoršení potíží, na které je třeba pacienta upozornit.

V léčbě je možno užít celotělovou akupunkturu. Zde se body nacházejí v drahách probíhajících nejčasstěji paralelně s podélnou osou těla (meridiány) kraniokaudákním směrem i směrem opačným. Každá dráha je v tradičním smyslu cestou energie čchi a krve a je přiřazena jednomu orgánu (např. žaludek, plíce). Lze však pracovat i s tzv. mikrosystémy, tedy místy, kam se lidské tělo projikuje. Nejčastěji se využívá ušní mikrosystém (= aurikuloterapie), ale existují i mikrosystémy plantární, palmární, cerebrální a jiné. V určitých případech je vhodná kombinace korporální akupunktury a některého z mikrosystémů.

Akupunktura je indikována především u

- algických stavů, akutní i chronické

- spasticit

- funčních onemocnění – motorických (parézy), orgánových (vředová choroba gastroduodena, astma, hypertenze, dráždivý tračník, dysmenorea, inkontinence a jiné), centrálních (postkomoční stavy, epilepsie, deprese, úzkostné stavy, dětské mozkové obrny)

- imunobiologických poruch

- ve všech případech, kdy konvenční metody selhaly nebo-je-li farmakoterapie kontraindikována

Naopak kontraindikována je u hemofilie a akutních psychóz, zvláštní opatrnosti je třeba při  jiných krvácivých stavech. Kontraindikována je aplikace jehel do nádorově změněné či ozářené tkáně, do pupku a mamil. Relativní kontraindikace je vždy tam, kde by účinek akupunktury zastřel obraz probíhajícího nediagnostikovaného onemocnění (bezvědomí nejasného původu, akutní příhody v dutině hrudní a břišní, syndrom kaudy apod.) Některé body a postupy jsou kontraindikovány během menses a gravidity. Hůře účinná je při celkové hormonální terapii (onemocnění štítné žlázy, kortikoterapie), cukrovce či abúzu analgetik, alkoholu a drog.

Akupunktura patří prakticky celosvětově k nejčastěji používaným léčebným metodám. Podle National Health Interview Survey (NIHS) provedeného v roce 2007 ve Spojených státech 1,3 % dotazovaných udalo, že v posledním roce bylo léčených akupunkturou. Bolesti muskuloskeletálního aparátu zaujaly 7. místo mezi deseti nejčastějšími diagnózami.

V naší algeziologické praxi patří mezi nejčastěji ošetřené „diagnózy“ cefalea, cervikokraniální a cervikobrachialní syndrom, lumbalgie bez iradiací i s iradiacemi do dolních končetin, polytopní vertebrogenní algický syndrom, gonalgie a algie kloubů obecně. Mezi další často ošetřované (a na akupunkturu dobře reagující) onemocnění patří spasticity a řečové poruchy po cévních mozkových příhodách, neuralgie trigeminu, atypické bolesti obličeje, postherpetické neuralgie a algomenorea.

Účinnosti akupunktury se věnovala a věnuje řada klinických studií často s rozporuplnými výsledky.

National Center for Cmplementary and Integrative Medecine (NCCIM), dříve NCCAM, přináší závěry dosud publikovaných studií k jednotlivým bolestivým stavům.

Souhrnně lze říci, že i ze striktního a nekompromisního pohledu EBM (evidence based medicine = medicíny založené na důkazech) je akupunktura v řadě diagnóz metodou s prokazatelným efektem. Její účinnost potvrzují velmi dobré zkušenosti lékařů i pacientů. Akupunktura je miniinvazivní, netraumatizující, s minimem nežádoucích účinků i kontraindikací navíc ekonomicky únosná. Přináší komplexní terapii pacienta, neboť nezřídkakdy při léčbě konrétních potíží (bolestí) pacienta dochází k úpravě dalších symptomů a obtíží, typicky zlepšení poruch spánku, zažívacích obtíží, úprava inkontinence, menstruačního cyklu atp. V době stále narůstajícího počtu chronicky nemocných vyžadujících nejen multidisciplinární, ale především celostní přístup lékaře má akpunktura své dnes již snad nezpochybnitelné místo.